DEAF ADVENTIST in WORLD

NESLYŠÍCÍ ADVENTISTÉ – Adventistická služba pro neslyšící, sluchově postižené a hluchoslepé funguje již mnoha zemích po celém světě. Na webových stránkách adventistdeaf.org/about-us naleznete informace o této službě v různých divizích Církve adventistů sedmého dne. Těší nás, že můžeme jsme součástí velké Boží rodiny.

V květnu 2016 se uskutečnila historicky první mezinárodní konference Neslyšících a hluchoslepých adventistů ve Španělsku, v Seville. (adventistdeaf.eu/seville-2016/) Za Českou Republiku jela skupina neslyšících adventistů. Fotky a obrázky si můžete prohlédnout v Galerii fotografii a videí.

Přinášíme Vám ROZHOVOR s Dr. Larry Evansem. Bratr Evans je vedoucím oddělení Služby lidem se specifickými potřebami při Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne.
Larry Evans

Rozhovor S Larry Evansem

Larry EvansDr. Larry Evans je vedoucím oddělení Služby lidem se specifickými potřebami při Generální konferenci Církve adventistů sedmého dne.

Bratře Evansi, proč ses jako slyšící rozhodnul zapojit se do práce s neslyšícími?

Sám za sebe ani neumím přesně říct, kde se ve mně vzala touha zapojit se do tohoto typu služby. Věřím, že ji do mého srdce dal sám Bůh. Zároveň ale cítím jako svou nevýhodu to, že neumím znakovat. Připadám si někdy jako Mojžíš, který pro svou službu potřeboval Árona, který pro něj tlumočil. A Bůh mi poslal do cesty celou řadu takových „Áronů“. A to je vlastně dobře. Uvědomuji si, že slyšící mají často potřebu říkat neslyšícím, co a jak mají dělat. Já jsem ale při své práci velmi závislí na službě neslyšících, takže se učím pracovat „s“ nimi, ne „pro“ ně.

V současnosti máme v každé divizi naší církve, tedy ve všech částech světa, vedoucího zodpovědného za práci s neslyšícími v jejich oblasti. Mnozí neslyšící to ještě neví, ale církev se dnes v tomto směru hodně mění, a chce jim být blíž a být tu i pro ně. Na vlastní oči kolem sebe vidím, že se ze skromných počátků této služby stalo velké hnutí, do kterého jsou zapojeni slyšící i neslyšící po celém světě. Mým úkolem je povzbuzovat všechny aktivně zapojené a spolu s nimi hledat, co od nás Bůh očekává dále. Vím, že je před námi velký úkol, ale do budoucnosti se dívám s optimismem.

Jaké jsou tvé dojmy z prvního mezinárodního kongresu neslyšících?

Velmi mě oslovilo, když jsem viděl, že tu bez ohledu na rozdílné kultury bylo patrné úžasné pouto mezi neslyšícími a slyšícími, kteří s nimi spolupracují. Bylo pro mě také dojemné slyšet známou píseň „Ty Bože náš“, která byla zároveň i znakována. Když já zpívám píseň, která se dotýká mého srdce, nikdo to na mě příliš nepozná. Když ale neslyšící takovou píseň znakují, vyjadřují u toho své prožívání celým tělem – prsty, rukama, očima, obličejem. Je úžasné vidět skupinu neslyšících zpívat tuto krásnou píseň, u které je zřetelné jejich nadšení.

Trochu se obávám, že slyšící společnost plně nechápe život a potřeby neslyšících. Věřím, že kdyby lidé mohli vidět a zažít to, co jsem zde mohl prožít já, pak by jim více docházelo, jak naléhavě je třeba představit Ježíše této komunitě čítající na světě asi tři sta milionů lidí. Vždyť zatím jen pouhá dvě procenta z nich se dnes hlásí ke křesťanství. Když vidíme tyto lidí, kteří mají stejné touhy, přání a sny jako kdokoliv jiný, a přesto nemají přístup k evangeliu, pak musíme dospět k závěru, že se s tím musí něco dělat! Naštěstí se po celé světě objevují signály, že si to stále více křesťanů uvědomuje, a to mě naplňuje nadějí. Trápí mě, že mnozí církevní administrátoři, kteří jsou jinak velmi milí a laskaví lidé, zatím nepovažovali tento typ služby za prioritu. Jedna věc je, když se někdo setká s křesťanským poselstvím a odmítne je, a jiná situace je tehdy, když někdo nemá ani příležitost k tomu, aby toto poselství poznal. Aktivity Generální konference naší církve mezi lidmi se specifickými potřebami by měly být začátkem změn a nového přístupu. Nemůžeme zanedbávat tuto část našeho misijního úkolu.

Jako církev produkujeme po celém světě celou řadu materiálů a mediálních pořadů. Investujeme do nich miliony dolarů, ale většina z nich nedokáže oslovit neslyšící. Neděláme to schválně, ale ve výsledku je to jedno. Je tedy třeba, aby se televizní pořady doplňovaly alespoň o titulky. Jsem rád, že už v brzké době by měl být spuštěn speciální televizní kanál „Hope Channel – Deaf“, který bude nabízet ke všem pořadům titulky v pěti různých jazycích.

Jaký byl tedy tvůj nejsilnější osobní zážitek?

Už jsem zmínil svůj úžas nad zpěvem písně „Ty Bože náš“, při kterém mi tekly slzy. Nikdy nezapomenu na to, jakým způsobem lze celým tělem vyjádřit svou lásku k Bohu.

Myslíš si, že neslyšící dokážou lépe vyjádřit své pocity než ti, kdo obvykle používají „jen“ slova?

Rozhodně to na nich jde lépe vidět, protože to vyjadřují viditelně a hmatatelně. Neřekl bych, že neslyšící mají hlubší duchovní život, ale dokáží ho jedinečně projevovat. Nedávno jsem se věnoval více studiu tématu biblického stvoření a tzv. „sociálního darwinismu“. Myslím si, že mnoha lidem nedochází, jaké dopady může mít evoluční teorie na vnímání hodnoty těch, kteří se vymykají tomu, co považujeme za „normální“. Pokud věřím, že jsme Bohem stvořeni, potom vím, že každý člověk, třeba i s nějakým handicapem, má v jeho očích velkou cenu a hodnotu. Naše hodnota nevychází z toho, jak dokážeme pracovat a čím jsme pro společnost přínosem. Často a rád mluvím o tom, že my všichni – slyšící, neslyšící, nebo nevidomí – jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. Při naší službě tedy jde o to, aby lidé vnímali hodnotu a důležitost těch, které jsme v církvi dlouho zanedbávali. Proto jsme si zvolili heslo: „Všichni jsou obdarovaní, potřební a vzácní!“ Bez neslyšících by nebyla naše církev úplná. A různá obdarování, která jim Bůh dal, obohacují společenství církve. Tak jako v manželství je třeba dvou lidí, tak i církev pro svou úplnost potřebuje všechny, včetně neslyšících, nevidomých, a těch, kteří mají různá jiná omezení.

Pro slyšícího člověka musí být účast na takovém kongresu hodně zvláštní. Jaké to je být s lidmi, kteří se vesele baví a povídají si ve znakovém jazyce, který ty sám neovládáš?

Opravdu se někdy při takových příležitostech cítím trochu osamělý a izolovaný. Nejsem ale úplně sám, protože je kolem mě vždy alespoň několik lidí, se kterými můžu mluvit anglicky. K této službě mě ale přivedlo právě to, když jsem si uvědomil, že tuto „samotu“ v našem společenství prožívají právě neslyšící. Už před řadou let jsem pozoroval během kazatelského setkání jednoho ze svých kolegů – neslyšícího kazatele. Přišel na naše setkání, ale jen tam osaměle seděl, protože mu nikdo netlumočil. A přesto mezi nás přišel, aby nám dal najevo své přátelství a kolegialitu. Po skončení jsem za ním zašel, vzal jsem sešit a napsal jsem tam: „Vidím, že nám tady nerozumíš. Nechceš přijít za mnou do kanceláře? Zkusím ti krátce vysvětlit, o čem jsme tu mluvili.“ A on to pozvání přijal. Při rozhovoru jsme si psali, a tak mohli chvíli diskutovat. To byl můj vstup do světa neslyšících. Mrzí mě, že dnes máme v USA méně kazatelů pro neslyšící, než tomu bylo dříve. To mě opravdu trápí. Vím, že to může být někdy problém dostatku financí, ale přesto je to náš důležitý úkol.

Jaká je tvá vize pro tuto církev a neslyšící v jejích řadách?

Modlím se za to, aby si církev uvědomila potenciál neslyšících. Vždyť i oni byli stvořeni k Božímu obrazu. Když si to uvědomíme, pak budeme připravenější spolupracovat s Bohem, který otevírá dveře tomu, aby se tito lidé stali aktivní v rámci Boží rodiny.

Interview je uveřejněno zde – www.adventistdeaf.org/larry . Přeložil a zkrátil pro Vás Oldřich Svoboda.